Mineralizace (půdní věda)

konceptuální pohled na cyklování C A N při rozkladu organické hmoty. Půdní mikrobiální populace uvolňuje exoenzymy (1), které depolymerizují mrtvou organickou hmotu (2). Mikrobiálních rozkladačů asimilovat monomery (3), a to buď mineralizovat do anorganické sloučeniny, jako je oxid uhličitý nebo amonný (4) nebo použití monomerů pro jejich biosyntetické potřebuje. N mineralizace vede ke ztrátě amoniaku do životního prostředí (5), ale tento proces je relevantní pouze v případě, že organická hmota má nízkou C:N poměr. Amonium z prostředí může být imobilizováno, pokud má mrtvá organická hmota vysoký poměr C: N A poskytuje tak nedostatečný N (6). Vysoká mikrobiální poptávka n vede k zadržení N v organické hmotě a tím ke snížení poměru C: N v průběhu rozkladu.

to, zda dusík mineralizuje nebo imobilizuje, závisí na poměru uhlík-dusík (poměr C:N) rozkládající se organické hmoty. Obecně platí, že organická hmota kontaktující půdu má příliš málo dusíku na podporu biosyntetických potřeb rozkládající se mikrobiální populace půdy. Pokud je poměr C: N rozkládající se organické hmoty vyšší než přibližně 30: 1, mohou rozkládající se mikroby absorbovat dusík v minerální formě jako např. amonium nebo dusičnany. O tomto minerálním dusíku se říká, že je imobilizován. To může snížit koncentraci anorganického dusíku v půdě, a proto dusík není k dispozici rostlinám.

jak se oxid uhličitý uvolňuje během výroby energie v rozkladu, což je proces označovaný jako „katabolismus“, poměr C: N organické hmoty klesá. Pokud je poměr C: N menší než cca 25:1, další rozklad způsobuje mineralizaci současným uvolňováním anorganického dusíku jako amonného. Když je rozklad organické hmoty dokončen, mineralizovaný dusík z něj se přidává k tomu, který je již přítomen v půdě, a proto zvyšuje celkový minerální dusík v půdě.